Zatra-cenný Francouzky

Sophie
Bylo mi tak dvanáct a Sophii Marceau o deset víc. V kinech běžela komedie s Belmondem Veselé velikonoce. Spousta fórů, Jean Paul v nejlepší formě, ale já celej film civěl stejně jen na Sophii. Její úsměv, půvab, francouzita. Film jsem viděl jednou, dvakrát, šestkrát. Přesně jsem si pamatoval ve kterém záběru se má láska objeví naposledy a pak už nečekal na konec, vypadl z kina, ploužil se domů a bylo mi fakt smutno. Matně jsem tušil, že my dva spolu asi chodit nikdy nebudeme. Merde.


Juliette
Bylo mi asi dvacet a Juliette Binoche o dvanáct víc. Ve famácký videotéce jsem zabavil všechny její filmy.Ostatní studentští ctitelé mě za to nenáviděli a žalovali. Doma jsem sjížděl Tři barvy modrá, Milence z Pont Neuf, Husara na střeše a Nesnesitelnou lehkost bytí. Vracel jsem véháesky do knihovny a moje bytí bylo najednou nesnesitelně těžký. Tušil jsem, že já a Juliette spolu asi chodit nikdy nebudeme. Merde.

Audrey

Bylo mi pětadvacet a Audrey Tautou o tři dny míň. Ve Varech vyhrála Amélie z Montmartru. Chodil jsem na ní pak pravidelně jednou týdně do kina. A tam se trýznil nejen Jeunetovým mistrovstvím, jehož je téměř nemožné dosáhnout, ale tak nějak i myšlenkou, že já a Audrey...

No nic.

Marion

Je mi jednatřicet a Marion Cotillard o rok víc. Merde! Kdy tohle skončí?