
Jak já je miloval. Spásné mellancollické písně. A léta se těšil. A pak dostal darem od Vítka lístek na tribunu, slušně poděkoval a bylo vymalováno. Na tribuně se totiž mellancollické písně transformovaly do nemelancholické zvukové koule a mě trvalo půl koncertu než mi konečně došlo, že seběhnout na plochu je jediný řešení.
Jedním slovem: dandovina!
A navíc: na ploše to o moc lepší nebylo.
Bílý Korgen je jedním z mála "novodobých Dylanů" populární hudby. Originální autor skvělejch textů, krásných srnců a melodií, který tak rád schovává za stěnu zbustřenejch kytar.
Bílý Korgen to prostě umí mydlit. A v Praze to mydlil tak, že pár lidem nejspíš popraskaly bubínky. Možná, že i bubeníkovi popraskaly bubínky. Chápu, že je problém nazvučit Sportovní halu a ještě na tenhle typ hudby, ale proč i samotně hrající piano znělo jako zfuzzovanej klapkobřinkostroj?! Po pseudospásným úprku z tribuny na plochu se z koule pomalu rozbalily jednotlivé nástroje a dokonce i pověstný mečák frontmana. Než jsem si ale stačil spokojeně mlasknout, smísil se Corganův hlas ještě s cizím -nelichotivě falešným vokálem. To si můj nový soused v tlačenici radostně prozpěvoval společně s kapelou.

Smešky střídaly skvělý pasáže s nudnějšíma, zahrály solidních 26 písní a Billy nás ujistil, že: "We will not fucking die! We did this mistake once and it´s not gonna happen again! We will be with you until the end!" Aspoň nějaká jistota, když si nepřiplácím na důchodový pojištění.
Billy pak dohrál jedno ze svejch desetiminutovejch zpětněvazebnejch sól a řek´nám:"Go home! Go home and fuck, love and suck...love, fuck, suck...fuck..suck and love..."
To jsou rady.
A taxe mi ten koncert líbil a vlastně trochu nelíbil a trochu mě to bralo a trochu ne

A vlastně bych šel znova, ale nejlíp až mi bude zase někdy třiadvacet let.
Billy je fajn kluk
Žádné komentáře:
Okomentovat