31. 1. 2008

"We will not fucking die!" SP live in Prague


Jak já je miloval. Spásné mellancollické písně. A léta se těšil. A pak dostal darem od Vítka lístek na tribunu, slušně poděkoval a bylo vymalováno. Na tribuně se totiž mellancollické písně transformovaly do nemelancholické zvukové koule a mě trvalo půl koncertu než mi konečně došlo, že seběhnout na plochu je jediný řešení.
Jedním slovem: dandovina!
A navíc: na ploše to o moc lepší nebylo.

Bílý Korgen je jedním z mála "novodobých Dylanů" populární hudby. Originální autor skvělejch textů, krásných srnců a melodií, který tak rád schovává za stěnu zbustřenejch kytar.
Bílý Korgen to prostě umí mydlit. A v Praze to mydlil tak, že pár lidem nejspíš popraskaly bubínky. Možná, že i bubeníkovi popraskaly bubínky. Chápu, že je problém nazvučit Sportovní halu a ještě na tenhle typ hudby, ale proč i samotně hrající piano znělo jako zfuzzovanej klapkobřinkostroj?! Po pseudospásným úprku z tribuny na plochu se z koule pomalu rozbalily jednotlivé nástroje a dokonce i pověstný mečák frontmana. Než jsem si ale stačil spokojeně mlasknout, smísil se Corganův hlas ještě s cizím -nelichotivě falešným vokálem. To si můj nový soused v tlačenici radostně prozpěvoval společně s kapelou.



Smešky střídaly skvělý pasáže s nudnějšíma, zahrály solidních 26 písní a Billy nás ujistil, že: "We will not fucking die! We did this mistake once and it´s not gonna happen again! We will be with you until the end!" Aspoň nějaká jistota, když si nepřiplácím na důchodový pojištění.

Billy pak dohrál jedno ze svejch desetiminutovejch zpětněvazebnejch sól a řek´nám:"Go home! Go home and fuck, love and suck...love, fuck, suck...fuck..suck and love..."
To jsou rady.

A taxe mi ten koncert líbil a vlastně trochu nelíbil a trochu mě to bralo a trochu ne a trochu jsem si nadával za ty místa na tribuně a trochu mi to bylo jedno a trochu jsem byl rád, že zaznělo pár mejch nejmilejších songů a pár dalších zase ne a voblečená nevoblečená, učesaná neučesaná, na voze ale pěšky, dar nedar...
A vlastně bych šel znova, ale nejlíp až mi bude zase někdy třiadvacet let.
Billy je fajn kluk

25. 1. 2008

STOP - televizní premiéra

STOP
černá komedie o autostopu, smrti a nesmrtelných hitech Dalibora Jandy
televizní premiéra v neděli 3.února od 20h na ČT1


Pavel (Matěj Dadák) pracuje jako řidič tramvaje a má dvě velké lásky. Vypulírovanou fordku a písně Dalibora Jandy. Je osamělý, protože nemá dost odvahy, aby oslovil nějaké děvče. Nestydí se jenom za volantem svého veterána a proto navazuje kontakty pouze se stopařkami. Když ho jednou stopne kadeřnice Jana (Martha Issová) stačí pár úsměvů a Pavel se do ní zamiluje. Protože si ale jako správný ňouma zapomene vzít na dívku kontakt, nezbývá mu než brát další a další stopařky a doufat, že na Janu znovu natrefí... Jeho pátrání odstartuje velkou rošádu událostí, které mu za doprovodu Jandových vláčných písní razantně převrátí život na ruby. Všechny stopařky totiž nejsou usměvavé a z lovce se může lehce stát lovná zvěř.


hrají: Matěj Dadák, Martha Issová, Simona Babčáková, Rudolf Hrušínský, Jana Stryková, Martin Zbrožek, Kamil Švejda, Martin Sitta a Jitka Smutná




dramatugie: Jan Lekeš
scénář: Martin Klam
architekt: Petr Fořt
kostýmy: Simona Rybáková
zvuk: Tomáš Kubec
hudba: Dominik Renč
střih: Jakub Voves
kamera: Viktor Smutný
režie: Jakub Sommer

foto z filmu a natáčení zde
rozhovor o natáčení filmu
zde

23. 1. 2008

Zatra-cenný Francouzky

Sophie
Bylo mi tak dvanáct a Sophii Marceau o deset víc. V kinech běžela komedie s Belmondem Veselé velikonoce. Spousta fórů, Jean Paul v nejlepší formě, ale já celej film civěl stejně jen na Sophii. Její úsměv, půvab, francouzita. Film jsem viděl jednou, dvakrát, šestkrát. Přesně jsem si pamatoval ve kterém záběru se má láska objeví naposledy a pak už nečekal na konec, vypadl z kina, ploužil se domů a bylo mi fakt smutno. Matně jsem tušil, že my dva spolu asi chodit nikdy nebudeme. Merde.


Juliette
Bylo mi asi dvacet a Juliette Binoche o dvanáct víc. Ve famácký videotéce jsem zabavil všechny její filmy.Ostatní studentští ctitelé mě za to nenáviděli a žalovali. Doma jsem sjížděl Tři barvy modrá, Milence z Pont Neuf, Husara na střeše a Nesnesitelnou lehkost bytí. Vracel jsem véháesky do knihovny a moje bytí bylo najednou nesnesitelně těžký. Tušil jsem, že já a Juliette spolu asi chodit nikdy nebudeme. Merde.



Audrey

Bylo mi pětadvacet a Audrey Tautou o tři dny míň. Ve Varech vyhrála Amélie z Montmartru. Chodil jsem na ní pak pravidelně jednou týdně do kina. A tam se trýznil nejen Jeunetovým mistrovstvím, jehož je téměř nemožné dosáhnout, ale tak nějak i myšlenkou, že já a Audrey...

No nic.




Marion

Je mi jednatřicet a Marion Cotillard o rok víc. Merde! Kdy tohle skončí?