FAMU FEST 2007 - jedním slovem MASAKR!

V některých věcech z kategorie NEOVLIVNITELNÉ se považuju za životního klikaře. Jednou z nich je i moje studium na FAMU. A v čem je skryto ono šťastné osudu kliknutí? V tom, že jsem školu dodělal fakticky v roce 2002 a s novým vedením fakulty zosobněné děkanem Michalem Bregantem se tak potkal obrazně řečeno jen ve dveřích. Od té doby se totiž na škole mnohé změnilo: Časy, kdy se učilo hlavně řemeslo vystřídaly snahy o "učení umění" a ze slavné filmové školy se tak během
posledních pěti let stalo spíš něco na způsob druhé Filmové vědy. Nástup tohoto trendu zachytil (na podzim roku 2002) ve svém článku Komu FAMU Tomáš Baldýnský. Bylo to shodou okolností po posledním festivalu FAMU, kterého jsem se zúčastnil. Několik dalších ročníků jsem se pak festivalu vyhýbal - sentiment "vysloužilého veterána" byl vždy silnější než moje zvědavost. Až letos se mi povedlo pocitový blok překonat a pln zájmu vyrazil jsem do Archy.

Srážka mého očekávání s realitou na sebe nenechala dlouho čekat. První blok = první šok. Dvouhodinové pásmo a v něm jediný slušný film!? Dobře, dva. A oba z katedry animace: Konkrétně Radio Kebrle Zdeňka Durdila (výborný námět, napadité zpracování, slabší herecké výkony) a miniatura Jaka čas (režie: Klára Doležálková) - ani ne dvouminutový fotografický mikrofilm, pro mne nejlepší film festivalu. (!!)
Ostatní díla sdružovalo následující: špatné řemeslo, klišé nebo snaha za každou cenu provokovat.

Odcházel jsem zdeptán avšak s nadějí, že když se vrátím poslední den a počkám si na vítězné filmy, shlédnu něco opravdu kvalitního, nápaditého, filmařského. Ouha.

Přišla neděle, poslední den FAMUfestu a já znovu usedl v hledišti Archy. "Slavnostním" ceremoniálem udílení cen netřeba se zdlouhavě zabývat. Dokola opakovaná etuda na téma, co všechno se při rozdávání cen může pokazit brzo přestala bavit a už od samého začátku bylo jasné, že dobám, kdy festival uváděl Robert Tamchyna (1994) nebo Jaroslav Dušek (1999) je tato "show" vzdálená slušnou řádku humorných mil. Tedy rovnou k oceněným filmům: Maxim za Radio Kebrle nepřekvapil, ocenění dokumentu Bohdana Bláhovce z prostředí českého pornoprůmyslu Kdo chce zabít Aschley je akceptovatelné i když film je lehce zapomenutelný. Co ale naprosto nechápu je Maxim v kategorii hrané režie přisouzený studentu dokumentární tvorby Radovanu Síbrtovi za ateliérové cvičení Domácí násilí (ve filmovém ateliéru). Pokud se FAMU hodlá před laickou veřejností a na zahraničních festivalech prezentovat tímto rádobyprovokativním blábolem, který pravděpodobně vznikl přímo na místě bez předem daného scénáře (aspoň tak působí) tak tedy potěš. Film, ve kterém vystupuje mladá dívka a její dva bývalí milenci (jedním z nich je i sám režisér) by nejspíš rád aspiroval na "zajímavou a neotřelou sondu na poli milostných vztahů", ale je to jen bezdějové nedramatické plácání pseudourážek typu:" Nikdy jsem tě nepředstavil našim, protože jsem se za tebe styděl" vrcholící svázáním urážené ženy do kozelce a zavěšením jejího těla do prostoru. Nejpozoruhodnějším atributem filmu je tak nakonec prezence režiséra Síbrta v roli sebe samého a jeho slizká minietuda s
navlékáním gumových rukavic - zfleku bych ho za tento výkon obsadil do role vyšinutého psychouše.

O cenu pro nejlepší film festivalu se rozdělily dokument Piraňa a film s názvem Rula, Ticho, Čumba Ladislav, Doc. Karel Floss a další hrdinové našich demonstrací v roce 2007, jehož režisérce nezávidím popisování dývýdýček filmu. Piraňa, dokument o bulvární slovenské novinářce (ve skutečnosti osamělé lidské trosce) se shlédl v neučesaném špinavém stylu na hranici homevidea (nebo spíš za ní): režisérka Viera Čakanyová vede se svou hrdinkou intimní rozhovory a u toho by the way i drží v ruce kameru. To sice přispívá k autenticitě věci, ale řemeslo opět pláče a navíc díky absenci zvukaře na natáčení často není zpovídané novinářce vůbec rozumět. Je hezké a důležité najít silný příběh, ale pak je třeba ho ještě umět i náležitě odvyprávět, což bohužel není případ tohoto filmu. Výčet oceněných tedy uzavírá pokus o "vachkovský" dokument Rula, Ticho, Čumba Ladislav, Doc. Karel Floss a další hrdinové našich demonstrací v roce 2007...(dále už jen "RTČLD.KFadhndvr07") jehož zmatený styl (kde vše souvisí se vším) v kombinaci s hodinovou stopáží by umořil i osla natož mě a proto jsem v průběhu projekce tohoto díla ze sálu spásně dezertoval.

Takže?

...Abonenti Cinepuru a skalní přívrženci jihlavského festivalu dokumentárních filmů jsou z vývoje na škole zřejmě nadšeni.

A já?

Já si radši zase dám od festivalu na pár let oraz. Nemohu si však odpustit obligátní dědkoslintání: "...Jooo, za našich mladejch časů, to byly panečku jiný filmy...to ti povim"

Nepočítám-li letošní ročník - navštívil jsem FAMUfest desetkrát (1993-2002). Troufám si tvrdit, že tak slabé vítězné filmy jako letos, jsem na žádném z předchozích ročníků neviděl.


Jedním slovem: masakr.


Otázkou zůstavá, kde jest smrdutá psí zdechlina zakopána.
A proč vlastně nevede FAMU někdo, kdo má s tvorbou nebo výrobou filmů doopravdy něco společného...


p.s.: Irena Hejdová mě potěšila.