Vzhůru za Rogerem!

Když mě Nosál nabral v 6 ráno na Letný taxíkem měl jsem za sebou pouhý dvě hodiny spánku, zato čilou noc strávenou obchodováním na černý internetový lístkoburze. V zápalu nadšení jsme totiž pořídili o několik lístků navíc, neboť jsme ve snaze získat co nejlepší místa skoupili vše, co nám přišlo pod ruku. Mučivé dilema nastalo v okamžiku rozhodování, který lupeny prodat a který si ponechat. Nakonec jsme si nechali místa od podia sice vzdálenější, ale zato v mírném nadhledu, což se posléze ukázalo jako dobrá volba. Smyslem mýho ponocování pak bylo pokusit se narychlo udat zbylé lístky a věru velké naděje jsem si nedával. Přece jenom každej si lístek za 120 liber nekoupí – to jenom ty největší magoři, který ho ale většinou 24 hodin před koncertem mají už dávno doma. Nad ránem mi konečně pípnul mail – slečna Denise má prý velkej zájem. Výborně!:zatetelila se má překupnická duše! Ušetříme!

V letadle mi celkem nepřekvapivě zalehly uši, ale celkem překvapivě nechtěly odlehnout ani dvě hodiny po přistání. Moh´ jsem se bonbónově ucumlat, Nosál se mi moh´ usmát xmrti – ale nic nepomáhalo! Začala mě zachvacovat lehká panika: Hluchej na Princově koncertě?!!! Heelp!!!

Po té, co jsme si vyzvedli lístky od skutečných překupníků – firmy Viagogo, která se specializuje na vyprodaná představením tím, že zavčas skoupí všechny lupeny a pak je zcela legálně prodává za čtyř až šestinásobek původní ceny, odpálili jsme metrem na Piccadilly, kde pojedli v čínským bufáči. Celou dobu mi pípal mobil – můj inzerát zabral a teď se hrnuly zprávy typu: „hi, do you still have the tix for prince? Jessica“, nebo „Would love to take the tickets of off your hands. Karen“. No? Není zas tak špatný mít pár čísel na určitě príma londýnský holky.

Časovej press nám dovolil jedinou zastávku. Virgin music megastore. Zatímco Nosál řádil v oddělení R&B a Soul, já nadšeně obíhal sektor DVD – World Cinema. Proč se kurva v Praze skoro neprodávaj žádný neamerický filmy? Nakonec jsem odcházel s Hana-bi, nejlepším Kitanovým filmem a taky The Commitments – anglickým bijákem o vzniku a pádu irský soulový kapely. V Praze nesehnatelný!

Cestou k O2 aréně se stiháme ještě projít podél Temže a nasát trochu londýnské atmosféry. K tomu pokoutně nasáváme i víno – v Londýně se na ulici pít nesmí – pokuta je prej 500 liber.

Mezi Oxford bridge a Tower bridge se koná pouliční festival: šílená dechovková kapela roztancuje i ctihodné dámy, čínští bubeníci fanaticky řežou do bubnů …je to fajn, ale my chceme purpurového skřítka! Srandovní na Londýně je nápadnej výskyt fialový barvy. Je všude. Na reklamách, stáncích, plakátech, ve výlohách, obchodech, na lidech, psech, autech, ulicích... Buď letos děsně frčela a nebo Prince ovládl Londýn totálně ... Konec konců návod je i na vstupence. Stojí tam "WEAR SOMETHING PURPLE"... Mrknu na Nosála - má samozřejmě fialový tričko. Hodnej kluk...

Purple everywhere

Skáčeme do metra, rozjívení alkoholem a svištíme do arény. Pošťuchujeme se jak puberťáci pokaždé když zahlídneme policajta. Zdá se, že není zas tak těžký na sebe přivolat pozornost a nechat se sbalit či případně nenechat se vpustit do haly, kde se koncert koná. Bezpečnost se tu velmi řeší a pokud by u vchodu seznali, že naše ovínění překračuje jejich titěrnou mez, mohli bychom si ten večer možná pouštět Prince tak akorát z Ipodu. To samé s prodejem lístků. Černý trh se tu netrpí (ač spokojeně kvete) a proto raději šmelíme zbylé lístky velmi pokoutně a stranou všech hlavních cest. Daří se nám se zbavit jak těch nejpředraženějších (dva po 120 librách za jeden) tak i těch na aftershow (ty už za původní cenu). Finančně se tedy hojíme, což nás přivádí do blaženého stavu uklidnění… --- …takže proč vše zase neprošustrovat?!




Vzhůru do merchendising storu!





Spásou našich těžce vyšmelených liber je příšerná nabídka totálně nevkusných Prince-suvenýrů. Barevný řvavý trička, předražená tamburínka s lovesymbolem a parfém 3121 (před jehož smradem nás Roman Holý varoval už v Praze) nás naštěstí naprosto neinteresují, takže jsme snad zachráněni. Přesto neodolám a kupuju si za nesmyslnou cenu 15 liber miniaturní stříbrný lovesymbol-přívěsek, kterej si druhej den pyšně přidělám ke klíčům, abych vzápětí zjistil, že jsem ho tou operací totálně zničil!

Bezpečnostní kontrolou procházíme úspěšně, pravda s trochou štěstí, neboť jsme opravdu stále ještě „velmi veselí“. Za utrženou vstupenku dostáváme každý kopii desky Planet Earth (Bože! Já už mám doma tři!) a za malou chvíli usedáme v hledišti. Výhled vynikající, potvrdilo se, že jsme se správně zbavili těch „špatných“ lístků a nechali si ty dobré. Ale co zvuk? Na internetových fórech se o něm hodně diskutovalo – protože scéna je řešena ve tvaru lovesymbolu (a tudíž je na ní vidět ze všech stran), je nazvučení arény problém. Modlíme se, aby nám špatnej zvuk nepokazil zážitek.

Hala, která se zevnitř zdá stejně velká jako Sazka Arena (ale asi je větší) se po osmé večer rychle zaplňuje. Neobsazená místa by se dala spočítat na prstech jedný ruky, což je neuvěřitelný, protože tohle je už Princův 19. londýnskej koncert za poslední dva měsíce. Jak to ten člověk dělá??

V půl deváté jdou světla konečně dolů a na podium nastupuje New Power Generation. Začíná koncert, o němž podrobně píšu tady. Zvuk má k dokonalosti sice daleko, tu a tam se nástroje slévají a vokál je zahuhňaný, ale není to katastrofa. Navíc pokud nehrají všechny nástroje najednou, nebo pokud Prince zpívá sám u piana není zvuku co vytknout.

Ochranka je velmi ostražitá a tak fotím jen občas a velmi opatrně. Prince si nepřeje jakékoliv fotografování (i když nemám pocit, že by mu ty neostrý minifotky z mobilů mohly nějak uškodit) a sekuriťáci mají pokyn každého koho načapají s foťákem v ruce nemilosrdně vyvést.

Navíc co bych vlastně fotil, když musím hopsat, trsat a mávat rukama, kdykoliv mi jeho pidiveličenstvo nařídí. Nosál je na tom podobně a zbytek haly jakbysmet. Příliš to nechápu, protože já na veřejnosti zásadně netančím, nekřepčím, neblbnu a nemávám rukama do rytmu, kdykoliv jsem vyzván… Ale tady to prostě jinak nejde. Připadám si jak stižen akutním záchvatem puberty ale zároveň i spontánního osvobození. Z tohoto (a nejen z tohoto) hlediska tedy asi nejlepší koncert, kterej jsem kdy viděl – pánové Jackson, Clapton, McCartney, Beck, Kravitz, Jagger, Richards, Bono, The Edge a ostatní prominou…

Po dvou hodinách je konec a my se šťastně suneme k východu. Polykáme odporné instatní sushi v jednom z přilehlých barů a nabuzeni se přesouváme do sousedního klubu Indigo, ve kterém po každém koncertě probíhá Aftershow. Účast Prince je však ve hvězdách. Někdy přijde a řádí jako černá ruka (respektive ne „jako“, ale opravdu!), jindy hraje „pouze“ NPG nebo jiná spřátelená kapela a fanoušci se pana Nelsona dožadují marně. Je to loterie, která se nedá nikdy předem odhadnout. Tohle mi jde hlavou, když těsně po půlnoci postávám uprostřed davu, který je v očekávání začátku show. Nosál mě po chvíli opouští – místo mu nevyhovuje a tak se přesouvá někam odkud lépe uvidí. Čas ubíhá, dýchatelného vzduchu je pořád míň a míň a start stále v nedohlednu. Pozitivní je, že se před oponou objevuje Princův kytarový technik a začíná rozmotávat kabely. Publikem to zašumí a když po dalších deseti minutách tenhle chlapík znovu rozhrne oponu, aby doladil Princovu nejmilejší kytaru – butterscotch Telecastera od firmy Hohner, zdá se, že je vyhráno. Prcek dnes vystoupí!!

Bohužel další tři čtvrtě hodiny se nic neděje a na mě začíná doléhat totální spánkovej deficit. Snažím se udržet oči otevřený, ale každou druhou minutu upadám do mikrospánku a co chvíli polehávám po kolemstojících. Je to ten debilní typ spánku, kterýmu prostě nejde odolat. Navíc dav i vzduch houstne, takže po chvíli mám sto chutí opustit pracně vybojovaný místo a jít se protáhnout dozadu k baru. Když už to skoro nejde vydržet, DJ konečně vypíná reprodukovanou hudbu a po několika dalších nekonečnejch minutách se zpoza zavřený opony začíná linout úžasnej groove ve středním tempu. Aftershow začíná. Když se opona konečně rozevře a publikum spatří uculujícího se Prince s celou NPG za jeho zády, exploze společné radosti mi vleje kapku života do žil. Stojím sedum metrů od skoro padesátiletýho chlápka, kterej se tváří, že je mu dvacet a hraje svůj první koncert v životě. Užívá si muziku, kapelu i fanoušky. Stojím kousek od muzikanta, kterýho už přes patnáct let adoruju a kterej je (světe div se!) z masa a kostí. Tetelím se jak náctiletá fanynka, co právě spatřila all star band složenej z New kids on the block, Kelly Family a Lunetiků!

To, co Prince se svojí partou v příštích dvou hodinách předvedou ještě přebije úžasnej zážitek z předchozího koncertu v hale. (Jde to vůbec?!) Jde! Zvuk je perfektní, ostrej jak břitva. Prince vtipkuje, improvizuje, prokládá songy spoustou replik a komentářů. Já bohužel, přes tu sršící energii po dvou peckách definitivně měknu a opouštím lukrativní místo v davu, abych se vzadu trochu rozhejbal a polil se živou vodou. Musím si dát panáka na baru jak se mi klepou ruce vyčerpáním. Sice mě dost mrzí, že jsem zbaběle prchnul z předních řad, ale i zezadu působí koncert skvěle. Klub je malej a dobře slyšet a vidět je odevšad. Vůkol panuje kolektivní trans. Tančej tu mladý kočky, frajírci s nagelovanou kšticí, ale i padesátiletý tátové, Noři, Rusky, jedna babička, zfetovaná holka, ožralá holka, pubertální holka, sympaťáci, debilové, krasavice a kreténi – všichni tvoříme homogenní spřaženou partu a šéfuje nám pouťouchle se tvářící zakrslík – král dnešního večera.

V závěru poslední písničky Everyday People se Prince vydává i s kytarou a doprovodnými zpěvačkami na balkon. Kapela na podiu stále hraje. Když Roger prochází balkónem zatímco stále vaří na Telecastera, všichni se klaní a vzdávají mu hold. Jedním okem zahlédnu Nosála jak v naprostým transu paří uprostřed extatickýho davu. V tom to Prince na balkóně efektně zatípne a celej sál se ponoří do tmy. Publikum šílí a vedle stojící pětačtyřicítka zoufale vykřikuje: „WE WANT MORE!! WE WANT MORE!!“ !!! Ale „More“ už nebude, bylo toho dost! To ti sakra ženská ty 2x2 hodiny nestačily???
Před halou si s Nosálem šťastně plácneme. Jakubovi svítí očka a vypadne z něj: „Ty vole, kdy že je další? Ve čtvrtek? Já jedu znova!!!“

Kodrcáme se k rychlolodi, která nás po Temži veze na druhou stranu Londýna směrem Hajany.

Na palubě usínáme jako nemluvňata a sníme si svůj splněnej sen.


O koncertu i aftershow podrobněji zde.