PRINCE The Earth Tour, O2 Arena, London - 16/9/2007

MAIN SHOW – O2 ARENA
V půl deváté to v napjatě čekající aréně konečně vzrušeně zašumí. Světla jdou dolů a koridorem přichází na podium the New Power Generation. Rychle usednou k nástrojům a spouští pecku Chelsea Rodgers. Celá hala je v tu ránu na nohou. Černá samice Shelby J. zpívá svůj i Princův part a rozmáchlou gestikulací rozhýbává publikum.
Po skrčkovi zatím ni vidu či slechu, tohle je tedy evidentně zahřívačka namísto předkapely. Zvuk je trochu slitej, ale koule to má parádní. Shelby J. rychle přidává další dvě pecky: Misty Blue a Baby Love. Zvukaři mezitím ladí sound jak to jen jde.

Když jsme už dostatečně nažhavení, halí se podium znovu do tmy. Z prostoru pod podiem stoupá dým a stupňující se jekot všech zúčastněných dává tušit k čemu se schyluje. Kapela stupňuje atmosféru gradujícím intrem…drrr…bum, prásk a konečně – pódiovej výtah přiváží malou postavičku. One, two, three…Světla nás oslepí a když se rozmžouráme…joo!
Je to von! O2 aréna je znovu na nohou a spolu s Princem paří do rytmu 1999. Následuje I feel for you a Controversy, kde Prince skanduje do zblbnutí: „People call me rude, I wish we all were nude, I wish there was no black and white, I wish there were no rules…People call me rude, I wish we all…“ Publikum to ochotně opakuje pořád dokola a mě to tak vleze pod kůži, že to skanduju ještě za dva dny v Praze na záchodě.

Blok starších hitů je za námi, zvuk se zase o něco zlepšil a kapela zvolňuje. Píseň Somewhere here on earth z poslední desky Planet Earth, ke které se točilo video v Praze pozvolna ochlazuje naše zpocená čela. Prince odložil kytaru, plně se soustředí na zpěv a i když je mu skoro padesát bez problémů přidává půvabné taneční pohyby. V polovině songu oznámí: „I need somebody to dance…“ Deset tisíc žen, které správně tuší, že ony to dnes večer nebudou se hystericky rozječí zatímco jediná vyvolená fanynko-krasava zvolna stoupá po schůdcích ke svému tanečníkovi. To, co vzápětí předvedou je však spíš Princův úprk než cokoliv, co by připomínalo tanec. Roger před fanynkou odhopká na druhý konec podia, kde ji pak raději usadí na barovou židli a zbytek písně dozpívá do jejího ouška.

Kapela však znovu funkově zbrojí. Zatímco If I was your girlfriend se nese ještě v roztomile přátelském duchu, Musicology je jedním z hřebů večera. NPG jede jak utržená z řetězu, činí se i zpěvačky Shelby J. a Marva King a na své si přijdou i doprovodné tanečnice - dvojčata, která si říkají The Twinz. Tahle pecka je prostě dokonalá a dnešní živé provedení ji sune ještě výš. Nosál i já máme pracky pěkně vysoko a vrtíme vším čím to jde. V následujícím songu dává Princík vyniknout své kytaře. Spojuje dohromady dvě pecky: The Question of you z alba Graffiti Bridge a The One z desky New Power Soul. Celé to zabalí do bluesového hávu, kombinuje, napojuje, fůzuje a na svého Telecastera vyluzuje úžasně tklivé tóny. Dokonce tak tklivé, až je tím sám zaskočen – dává si ruce před obličej, jakoby se bránil vlastní produkci a se zoufalým výrazem v tváři prohlašuje: „I can´t take this, will have an ugly face…“). Strašná herečka. Ale vychází mu to. Pokaždé, když se takto pokouší „trápit“ publikum, tak boduje. A to je teprve začátek.

Bluesovka končí a Prince se zřejmě dojal natolik, že se raději odchází převléct. Klávesák Renato Neto hrábne do klapek a společně se saxofonistou Mikem Phillipsem rozjíždějí What a Wonderful World od Louise Armstronga. Phillips se děsně předvádí z čehož publikum šílí, ale ve skutečnosti je to spíš sax-hysterie. Tohle už není wonderful world, ale agresivní mečení a kvičení. Renato to ještě proloží krátkým odskočením si do Your Song sira Eltona (zřejmě pokus o malý londýnský vlezdoprdelizmus) a nejslabší část večera je za námi.

Přichází totiž převlečený Prince, usedá k pianu a spouští své pravidelné piano medley. To „naše“ je zvláštní tím, že dává několik písní, které tu v Londýně ještě nehrál: třeba Adore, Money don´t matter 2nite nebo Dear Mr. Man, ze které udělá téměř gospelovku. Úžasné na této části je způsob, kterým dokáže písně přetvořit, pospojovat a proměnit v něco jiného a přesto stále chytlavého, muzikálního. Set končí duetem se Shelby J. Love is a losing game, což je původně písnička Amy Winehouse. Prince si ji oblíbil a pravidelně ji v Londýně hraje. Slyším jí prvně a okamžitě se chytám. Nádhera.

Kapela se vrací na podium a po „romantickém piánu Rogera Princáska“ rozjíždí další funkovou smršť. Za zmínku stojí hlavně bubenice Cora, která předvádí neuvěřitelné věci, vypadá u toho supersexy a zároveň se tváří jakože „volevolenormálka“. Je to naprostá pu-si-na.

V písničce Cream jednou rukou dráždivě udává rytmus stále stejným způsobem, zatímco druhá ruka provadí naprosté šílenosti. Po nabouchané U got the look, při které Prince s dvojčaty obíhají lovesymbolovské pódium vůkol a hecují fanoušky a Take me with you, kdy si zaskotačí i v řadě za mnou sedící portorikánská babička nás Prince přivádí do varu svým „rockovým okénkem“. Nejprve to odpíchne singlem Guitar, mlátí do modrého Stratouše (to je jediný moment, kdy mění kytaru) a provádí šílená sólová alotria. Tanečnice Twinz se pěkně činí a tancují s jednou nohou skoro za uchem ve snaze předvést co nejvěrněji "vaření na kytaru". Když už chceme na konci uspokojeně vydechnout, Prince nás samozřejmě nenechá a okamžitě rozjíždí Whole Lotta Love od Led Zeppelin. Tahle pecka je společně s Guitar dalším highlightem večera. V první sloce Prince nasadí Plantovskou fistuli a z toho co předvádí na svou kytááru už nedokážu neslintat. Hraje si s vyhrávkami a riffy, různě je mění a používá na ně jiné zvuky než by měl. Všechno s naprostou lehkostí a přirozeností. Když cover od LedZep končí, všichni mu skládají standing ovation tleskajíc rukama vysoko nad hlavou.

Purpurák čeká až se situace trochu uklidní a když si je jist, že bude přes fandovskej řev slyšet, oznámí hlasem zoufalého dítěte: „London, I don´t know what to doooo?!?!“ Odpovědí je mu samozřejmě zoufalý řev. Strašnej trapitel. Po chvíli prohlásí: „I got an idea!“ a okamžitě spustí Kiss. Fanoušci jsou u vytržení. Po celý večer samozřejmě blbne s texty a různě je mění. V Kiss místo „You don´t have to watch Dynasty to have an attitude…“ zpívá „You don´t have to watch Big Brother to have an attitude…“ Roztomilej fórek. Nebo, že by šel chlapec záměrně s dobou?

Purple Rain už odzpívají a zapalovači odmávají všichni. Prince se loučí a i s kapelou mizí pod podiem. To je samozřejmě pouze oficiální konec a proto je zanedlouho Roger zpátky, aby zazpíval Nothing Compares 2U, svou verzi hitu, kterej proslavil Sinead O´Connor.

Je to krása, je to príma, je to paráda.

Poslední hřeb přichází vzápětí. NPG definitivně mizí a Princátko usedá ke klávesám. Asi už se v duchu tetelí jak nás bude zase trápit. Postupně pouští nasamplované části svých hitů a vždycky, když se publikum rozezpívá, tak je vypne. Takhle „protrpíme“ kousky Sign O´the Times, Pop Life, Alphabet St., When doves cry a několika dalších...Auuu!... Ba ne, je to zážitek. Prince vždy kousek odzpívá sám a pak nechá zpívat nadržené publikum, které se dožaduje další miniporcičky hitů. Když odehraje asi pět "jednohubek" a dav se domáhá dalších, naoko naštvaně se u kláves vztyčí a zahrozí: „Stop it! You´ll miss your train home! I´ve got so many hits, we´ll be here til tomorrow…“ Je to strašnej klaun.
Poslední nasamplenej hit však protáhne. Raspberry beret zpívá celá hala spolu s ním.
Po posledním verši: „…i think I looove her…“ dodá Roger: „I love you too“, vypne klávesky a pronásledován zoufalým řevem mizí do zákulisí.
Po chvíli se světla rozsvěcí a začíná být jasné, že je šmytec. Většina fandů nabuzeně plní východy, ale desetina z nás se potutelně usmívá. Máme totiž lístky na aaaaftršou! Heč!

AFTERSHOW, INDIGO CLUB
Po nekonečném dvouhodinovém přešlapování, které je naplněné nejistotou zda Prince dnes vystoupí či bude hrát „jenom“ New Power Generation konečně utichá reprodukovaná hudba a rozhostí se ticho plné očekávání. Klub rozlohy většího Lucerna Music Baru nadšeně zavýskne v momentě, kdy tiché napětí přetne první hrábnutí do kytarových strun. Rozjíždí se nakažlivej groove ve středním tempu, opona je však stále zatažená. Tohle trvá dobré tři minuty a nejlabilnější fanoušci už začínají vyšilovat. Konečně se tmavá látka pohne a nám se pomalu otevírá výhled na kompletní NPG včetně hvězdného šéfa, kterej se úlisně uculuje a vypadá velmi dobře naladěn.

Únava, která mě sužovala je rázem ta tam a já se oddávám magickému shluku tónů písně Thank you (falettinme be Mice Elf Agin) v originále od Sly and the Family Stone.

K Princovi přiskotačí i zpěvačky Marva King a Shelby J. a společně rozjíždějí show. Zvuk je perfektně čistej a ostrej a Mr. Roger vzdálen pouze několik metrů – už tenhle fakt je naprostým zážitkem.

Při „běžné aftershow“ Prince většinou sahá po coververzích, standardech a specialitách, dnešek je však vyjímkou. To, co předvede působí spíš jako další regulérní koncert. Hned druhou peckou je totiž titulní song alba 3121, který skrček prokládá odkazy na song D.M.S.R. Následující Girls & Boys z alba Parade rozhýbá v publiku les rukou a Prince, který celou dobu s naprostou lehkostí diriguje doprovodnou kapelu se v prostřední mezihře začne do mikrofonu svěřovat: "You know, I used to be just like you, but then everything changed. Now things are different, people wanna take my picture, I can't walk down the street anymore 'cos people put cameras in my face..." A hned tasí konkrétní historku o fotografovi, kterej na něj prej pořvával: „Neboj se mě, chci jen tvojí společnou fotku s Michaelem Jacksonem, abych už mohl jít do důchodu…“ Zdá se, že nebejt muzikantem, uživil by se pan Nelson i jako úspěšnej komik. To ale není vše, muzikanti jedou dál a Princova zpověď pokračuje: "I used to buy my mother cigarettes and tampoons at the store...now I can´t do that no more...I used to go to New York, looking at beautiful girls, and they were looking at me - asking me to move so that they could see my dark, tall more handsome friend. All that changed...." Zkrátka naprostej srandista.

Hned další písničku Satisfied odvádí Roger do improvizovaného blues o šilhavé tříruké ženě: "She was looking at the salt when she asked for the pepper, she'd be talkin to me, but lookin at the wall.. She was three handed - right- left- and underhanded. Undressing me with the left hand, turning down the lights with the right, while calling someone else on the phone with her middle hand..." Lepší náladu pana Božského jsme si ani nemohli přát. Následujícím songem Lolita se mu za asistence The Twinz a dechové sekce NPG skoro podaří zbořit barák. Naštěstí ne doslova a tak pokračuje s Black Sweat, což přivádí publikum do naprostého tranzu. Dav však mezitím znatelně řídne. Na každé straně podia stojí totiž několik dobře oblečených černých hochů, kteří bedlivě pozorují skotačící fandy a kdykoliv se někdo z nich pokusí Prince vyfotit – okamžitě ho zaměří zelenou baterkou. K označenému nešťastníkovi vmžiku přiskočí dvě jiné „almary“, popadnou ho, odvlečou před vchod a vypoklonkují… Pravidla jsou krutá, ale jasná.

Prince se na chvilku vzdaluje z pódia a mě napadá, že je to jeden z mála muzikantů, u kterého naprosto nezáleží na tom, kterou písničku hraje. Všechno na co „šáhne“ se pod jeho rukama promění v zajímavou kompozici. Proto jsem před koncertem ani netrnul zda zahraje mé nejmilejší songy – je to totiž jedno. Vše v jeho podání je zážitek (což se například o Madonně rozhodně říct nedá). Jakoby chtěl potvrdit moje slova, vrací se Roger zpět pouze v doprovodu klávesáka Renata a společně dávají hit anglické pophvězdičky Katie Melua – Nine Million Bicycles. Neuvěřitelné. Tenhle sladký lovesong by od Prince asi čekal málokdo. On ho ale dokáže přetransformovat tak, že zní vkusně, nově, zajímavě. Dá snad něco i od Ivana Mládka? Groovy Jožin z funky bažin? Nedivil bych se.

Poslední pecka je jeden dlouhý nekonečný jam. Everyday people. Publikum samozřejmě ochotně zpívá s Princem, Marvou a Shelby. Patnáct krásných minut mlátí Prince do kytary, diriguje kapelu, nechá jí zastavovat, znovu se rozjíždět. Jedním gestem ruky „vypíná“ a znovu “zapíná“ jednotlivé nástroje. NPG šlape jako hodinky a poslouchá svýho šéfa na slovo. Kdoví nakolik je vše dopředu nazkoušené, ale na místě to působí jako spontánní radost, souhra a porozumění a to vše ve jménu samozřejmé lehkosti. V závěru se Princákovi asi zdá, že na balkoně to málo „jede“ a proto se tam vydává s kytarou zavěšenou kolem krku a zpěvačkami po boku. Nahoře mezi fanoušky, které nejdřív přivede do naprosté extáze, to potom pan Maličký definitivně zatípne. Světla zhasnou a skrček mizí do zákulisí.

Suneme se ven a je nám jasné, že jsme právě viděli něco, co ještě převýšilo zážitek z hlavní show. Kdybychom s Nosálem mohli, prodloužíme si pobyt v Londýně o týden, abychom ještě chytili dva poslední koncerty. Bohužel to nejde. Je nám ale jasné, že při příští příležitosti pojedeme za mistrem funku klidně až na Pluto.

Příštích 21 dnů jsou na Princových stránkách http://www.3121.com/ k vidění ukázky z londýnských koncertů

Vzhůru za Rogerem!

Když mě Nosál nabral v 6 ráno na Letný taxíkem měl jsem za sebou pouhý dvě hodiny spánku, zato čilou noc strávenou obchodováním na černý internetový lístkoburze. V zápalu nadšení jsme totiž pořídili o několik lístků navíc, neboť jsme ve snaze získat co nejlepší místa skoupili vše, co nám přišlo pod ruku. Mučivé dilema nastalo v okamžiku rozhodování, který lupeny prodat a který si ponechat. Nakonec jsme si nechali místa od podia sice vzdálenější, ale zato v mírném nadhledu, což se posléze ukázalo jako dobrá volba. Smyslem mýho ponocování pak bylo pokusit se narychlo udat zbylé lístky a věru velké naděje jsem si nedával. Přece jenom každej si lístek za 120 liber nekoupí – to jenom ty největší magoři, který ho ale většinou 24 hodin před koncertem mají už dávno doma. Nad ránem mi konečně pípnul mail – slečna Denise má prý velkej zájem. Výborně!:zatetelila se má překupnická duše! Ušetříme!

V letadle mi celkem nepřekvapivě zalehly uši, ale celkem překvapivě nechtěly odlehnout ani dvě hodiny po přistání. Moh´ jsem se bonbónově ucumlat, Nosál se mi moh´ usmát xmrti – ale nic nepomáhalo! Začala mě zachvacovat lehká panika: Hluchej na Princově koncertě?!!! Heelp!!!

Po té, co jsme si vyzvedli lístky od skutečných překupníků – firmy Viagogo, která se specializuje na vyprodaná představením tím, že zavčas skoupí všechny lupeny a pak je zcela legálně prodává za čtyř až šestinásobek původní ceny, odpálili jsme metrem na Piccadilly, kde pojedli v čínským bufáči. Celou dobu mi pípal mobil – můj inzerát zabral a teď se hrnuly zprávy typu: „hi, do you still have the tix for prince? Jessica“, nebo „Would love to take the tickets of off your hands. Karen“. No? Není zas tak špatný mít pár čísel na určitě príma londýnský holky.

Časovej press nám dovolil jedinou zastávku. Virgin music megastore. Zatímco Nosál řádil v oddělení R&B a Soul, já nadšeně obíhal sektor DVD – World Cinema. Proč se kurva v Praze skoro neprodávaj žádný neamerický filmy? Nakonec jsem odcházel s Hana-bi, nejlepším Kitanovým filmem a taky The Commitments – anglickým bijákem o vzniku a pádu irský soulový kapely. V Praze nesehnatelný!

Cestou k O2 aréně se stiháme ještě projít podél Temže a nasát trochu londýnské atmosféry. K tomu pokoutně nasáváme i víno – v Londýně se na ulici pít nesmí – pokuta je prej 500 liber.

Mezi Oxford bridge a Tower bridge se koná pouliční festival: šílená dechovková kapela roztancuje i ctihodné dámy, čínští bubeníci fanaticky řežou do bubnů …je to fajn, ale my chceme purpurového skřítka! Srandovní na Londýně je nápadnej výskyt fialový barvy. Je všude. Na reklamách, stáncích, plakátech, ve výlohách, obchodech, na lidech, psech, autech, ulicích... Buď letos děsně frčela a nebo Prince ovládl Londýn totálně ... Konec konců návod je i na vstupence. Stojí tam "WEAR SOMETHING PURPLE"... Mrknu na Nosála - má samozřejmě fialový tričko. Hodnej kluk...

Purple everywhere

Skáčeme do metra, rozjívení alkoholem a svištíme do arény. Pošťuchujeme se jak puberťáci pokaždé když zahlídneme policajta. Zdá se, že není zas tak těžký na sebe přivolat pozornost a nechat se sbalit či případně nenechat se vpustit do haly, kde se koncert koná. Bezpečnost se tu velmi řeší a pokud by u vchodu seznali, že naše ovínění překračuje jejich titěrnou mez, mohli bychom si ten večer možná pouštět Prince tak akorát z Ipodu. To samé s prodejem lístků. Černý trh se tu netrpí (ač spokojeně kvete) a proto raději šmelíme zbylé lístky velmi pokoutně a stranou všech hlavních cest. Daří se nám se zbavit jak těch nejpředraženějších (dva po 120 librách za jeden) tak i těch na aftershow (ty už za původní cenu). Finančně se tedy hojíme, což nás přivádí do blaženého stavu uklidnění… --- …takže proč vše zase neprošustrovat?!




Vzhůru do merchendising storu!





Spásou našich těžce vyšmelených liber je příšerná nabídka totálně nevkusných Prince-suvenýrů. Barevný řvavý trička, předražená tamburínka s lovesymbolem a parfém 3121 (před jehož smradem nás Roman Holý varoval už v Praze) nás naštěstí naprosto neinteresují, takže jsme snad zachráněni. Přesto neodolám a kupuju si za nesmyslnou cenu 15 liber miniaturní stříbrný lovesymbol-přívěsek, kterej si druhej den pyšně přidělám ke klíčům, abych vzápětí zjistil, že jsem ho tou operací totálně zničil!

Bezpečnostní kontrolou procházíme úspěšně, pravda s trochou štěstí, neboť jsme opravdu stále ještě „velmi veselí“. Za utrženou vstupenku dostáváme každý kopii desky Planet Earth (Bože! Já už mám doma tři!) a za malou chvíli usedáme v hledišti. Výhled vynikající, potvrdilo se, že jsme se správně zbavili těch „špatných“ lístků a nechali si ty dobré. Ale co zvuk? Na internetových fórech se o něm hodně diskutovalo – protože scéna je řešena ve tvaru lovesymbolu (a tudíž je na ní vidět ze všech stran), je nazvučení arény problém. Modlíme se, aby nám špatnej zvuk nepokazil zážitek.

Hala, která se zevnitř zdá stejně velká jako Sazka Arena (ale asi je větší) se po osmé večer rychle zaplňuje. Neobsazená místa by se dala spočítat na prstech jedný ruky, což je neuvěřitelný, protože tohle je už Princův 19. londýnskej koncert za poslední dva měsíce. Jak to ten člověk dělá??

V půl deváté jdou světla konečně dolů a na podium nastupuje New Power Generation. Začíná koncert, o němž podrobně píšu tady. Zvuk má k dokonalosti sice daleko, tu a tam se nástroje slévají a vokál je zahuhňaný, ale není to katastrofa. Navíc pokud nehrají všechny nástroje najednou, nebo pokud Prince zpívá sám u piana není zvuku co vytknout.

Ochranka je velmi ostražitá a tak fotím jen občas a velmi opatrně. Prince si nepřeje jakékoliv fotografování (i když nemám pocit, že by mu ty neostrý minifotky z mobilů mohly nějak uškodit) a sekuriťáci mají pokyn každého koho načapají s foťákem v ruce nemilosrdně vyvést.

Navíc co bych vlastně fotil, když musím hopsat, trsat a mávat rukama, kdykoliv mi jeho pidiveličenstvo nařídí. Nosál je na tom podobně a zbytek haly jakbysmet. Příliš to nechápu, protože já na veřejnosti zásadně netančím, nekřepčím, neblbnu a nemávám rukama do rytmu, kdykoliv jsem vyzván… Ale tady to prostě jinak nejde. Připadám si jak stižen akutním záchvatem puberty ale zároveň i spontánního osvobození. Z tohoto (a nejen z tohoto) hlediska tedy asi nejlepší koncert, kterej jsem kdy viděl – pánové Jackson, Clapton, McCartney, Beck, Kravitz, Jagger, Richards, Bono, The Edge a ostatní prominou…

Po dvou hodinách je konec a my se šťastně suneme k východu. Polykáme odporné instatní sushi v jednom z přilehlých barů a nabuzeni se přesouváme do sousedního klubu Indigo, ve kterém po každém koncertě probíhá Aftershow. Účast Prince je však ve hvězdách. Někdy přijde a řádí jako černá ruka (respektive ne „jako“, ale opravdu!), jindy hraje „pouze“ NPG nebo jiná spřátelená kapela a fanoušci se pana Nelsona dožadují marně. Je to loterie, která se nedá nikdy předem odhadnout. Tohle mi jde hlavou, když těsně po půlnoci postávám uprostřed davu, který je v očekávání začátku show. Nosál mě po chvíli opouští – místo mu nevyhovuje a tak se přesouvá někam odkud lépe uvidí. Čas ubíhá, dýchatelného vzduchu je pořád míň a míň a start stále v nedohlednu. Pozitivní je, že se před oponou objevuje Princův kytarový technik a začíná rozmotávat kabely. Publikem to zašumí a když po dalších deseti minutách tenhle chlapík znovu rozhrne oponu, aby doladil Princovu nejmilejší kytaru – butterscotch Telecastera od firmy Hohner, zdá se, že je vyhráno. Prcek dnes vystoupí!!

Bohužel další tři čtvrtě hodiny se nic neděje a na mě začíná doléhat totální spánkovej deficit. Snažím se udržet oči otevřený, ale každou druhou minutu upadám do mikrospánku a co chvíli polehávám po kolemstojících. Je to ten debilní typ spánku, kterýmu prostě nejde odolat. Navíc dav i vzduch houstne, takže po chvíli mám sto chutí opustit pracně vybojovaný místo a jít se protáhnout dozadu k baru. Když už to skoro nejde vydržet, DJ konečně vypíná reprodukovanou hudbu a po několika dalších nekonečnejch minutách se zpoza zavřený opony začíná linout úžasnej groove ve středním tempu. Aftershow začíná. Když se opona konečně rozevře a publikum spatří uculujícího se Prince s celou NPG za jeho zády, exploze společné radosti mi vleje kapku života do žil. Stojím sedum metrů od skoro padesátiletýho chlápka, kterej se tváří, že je mu dvacet a hraje svůj první koncert v životě. Užívá si muziku, kapelu i fanoušky. Stojím kousek od muzikanta, kterýho už přes patnáct let adoruju a kterej je (světe div se!) z masa a kostí. Tetelím se jak náctiletá fanynka, co právě spatřila all star band složenej z New kids on the block, Kelly Family a Lunetiků!

To, co Prince se svojí partou v příštích dvou hodinách předvedou ještě přebije úžasnej zážitek z předchozího koncertu v hale. (Jde to vůbec?!) Jde! Zvuk je perfektní, ostrej jak břitva. Prince vtipkuje, improvizuje, prokládá songy spoustou replik a komentářů. Já bohužel, přes tu sršící energii po dvou peckách definitivně měknu a opouštím lukrativní místo v davu, abych se vzadu trochu rozhejbal a polil se živou vodou. Musím si dát panáka na baru jak se mi klepou ruce vyčerpáním. Sice mě dost mrzí, že jsem zbaběle prchnul z předních řad, ale i zezadu působí koncert skvěle. Klub je malej a dobře slyšet a vidět je odevšad. Vůkol panuje kolektivní trans. Tančej tu mladý kočky, frajírci s nagelovanou kšticí, ale i padesátiletý tátové, Noři, Rusky, jedna babička, zfetovaná holka, ožralá holka, pubertální holka, sympaťáci, debilové, krasavice a kreténi – všichni tvoříme homogenní spřaženou partu a šéfuje nám pouťouchle se tvářící zakrslík – král dnešního večera.

V závěru poslední písničky Everyday People se Prince vydává i s kytarou a doprovodnými zpěvačkami na balkon. Kapela na podiu stále hraje. Když Roger prochází balkónem zatímco stále vaří na Telecastera, všichni se klaní a vzdávají mu hold. Jedním okem zahlédnu Nosála jak v naprostým transu paří uprostřed extatickýho davu. V tom to Prince na balkóně efektně zatípne a celej sál se ponoří do tmy. Publikum šílí a vedle stojící pětačtyřicítka zoufale vykřikuje: „WE WANT MORE!! WE WANT MORE!!“ !!! Ale „More“ už nebude, bylo toho dost! To ti sakra ženská ty 2x2 hodiny nestačily???
Před halou si s Nosálem šťastně plácneme. Jakubovi svítí očka a vypadne z něj: „Ty vole, kdy že je další? Ve čtvrtek? Já jedu znova!!!“

Kodrcáme se k rychlolodi, která nás po Temži veze na druhou stranu Londýna směrem Hajany.

Na palubě usínáme jako nemluvňata a sníme si svůj splněnej sen.


O koncertu i aftershow podrobněji zde.